Jak jsme na Lukášce (ne)spali s Andersenem - ještě jedno ohlédnutí

10.04.2011 13:20

 

Vlastně za to může zubař. Seděli jsme se synem v čekárně a čas před preventivní prohlídkou jsme si krátili čtením Mateřídoušky. Na jedné stránce mě tam zaujal článek o tom, že v řadě knihoven, škol a domech dětí brzy vypukne již jedenáctá Noc s Andersenem. A letos se prý přidají i účastníci ze Slovenska, Polska a Slovinska, a dokonce i děti z Českých škol bez hranic z Drážďan, Londýna a Sydney…
 
 
Taková zajímavá akce na podporu dětského čtenářství, a ještě k tomu s dlouholetou tradicí, a já o ní nic nevím? Doma jsem si hned rozklikla webové stránky uvedené v Mateřídoušce a nestačila jsem se divit. První pohádkovou noc prožila dvacítka dětí v uherskohradišťské knihovně v roce 2000 a díky Klubu dětských knihoven SKIP se věhlas této noci rozšířil po celé zemi, takže následující rok se nocovalo už ve 40 knihovnách a o rok později v 72 -  dokonce i na Slovensku. A teď maličko předběhnu – letos se spalo už ve 300 školách, 485 knihovnách a 48 dalších zařízeních v ČR a na 232 místech v zahraničí. Vraťme se ale zpátky.
 
Nápad se mi zalíbil a mým kolegyním Lucii Bártové, Kamile Vávrové, Lucii Podkulové a Gabriele Koláčové z první, druhé a třetí třídy taky. Ani vedení školy nebylo proti, takže se začalo s přípravami. Děti nocování s knížkami uvítaly s nadšením, během týdne se jich přihlásila téměř stovka a spiklenecky nám sdělovaly, že už doma pilně trénují… ne však čtení, ale spaní ve spacáku.
 
Dva týdny příprav rychle uběhly a konečně nastal podvečer 1. dubna 2011. Natěšené děti vlekoucí batohy, karimatky a spacáky vítá v hale sám pan Andersen, tedy jeho kostra s parukou na hlavě. Dalších pár minut patří vybalování a převlékání se do kostýmů – tolik Křemílků, Rumcajsů, Makových panenek, víl Amálek a dalších postaviček z pohádek Václava Čtvrtka se pohromadě hned tak nevidí. Možná se ptáte, proč Václav Čtvrtek, když přece "spíme s Andersenem"? Inu, to je tak – tento spisovatel, jehož pohádky znají snad všechny české děti, by 4. dubna oslavil 100. narozeniny, a proto byl letošní ročník tohoto projektu věnován právě jemu.
 
Ve škole už tedy vládne tak trochu pohádková atmosféra a program dnešní noci může začít. Nejdříve nás v naší útulné klubovně čeká poslech tří povídek z knížky Miloše Kratochvíla Pachatelé dobrých skutků. Myslíte, že z rozhlasu nebo CD přehrávače? Kdepak! Pozvání paní učitelky Kamily Vávrové přijal herec ostravského Divadla loutek pan Aleš Petrič, a tak jsme si užívali nejen vtipného příběhu, ale i krásného profesionálního přednesu. Já bych takhle vydržela poslouchat celou noc... Pan Petrič pak ještě všetečkům zodpověděl všechny dotazy týkající se natáčení pohádky Tři srdce, v níž hrál hlavní roli, a s úsměvem se jim podepsal na kdejaký papírek. 
 
S milým hostem večera jsme se rozloučili a program potom pokračoval ve třídách. Prohlíželi jsme si knížky Václava Čtvrtka, luštili křížovky a řešili literární kvízy a také jsme kreslili pohádkové postavičky, které jsme pak v průběhu noci věšeli na strom Pohádkovník. Vyráběli jsme loutky, stavěli jsme hrad pro princeznu, učili jsme se písničku o Rumcajsovi a baštili všechny ty dobrůtky, které nám hodné maminky a babičky na tuto noc připravily.
 
Kolem deváté hodiny už nám pohádky lezly i ušima. Nastal čas se trochu protáhnout, a tak jsme v tělocvičně svedli lítou polštářovou bitvu, ve které zaslouženě zvítězilo družstvo tříd 1.A, 2.A a poloviny 3.A. Boj naštěstí proběhl bez jakýchkoli ztrát na životech i na zdraví, válečné šrámy utržilo jen několik polštářků.
 
Po bitvě se opět pokračovalo ve třídách. Skládaly se rozstříhané portréty pánů Čtvrtka a Andersena, dokončovaly se loutky, znovu se četly a poslouchaly pohádky, tančilo se. Ale děti už byly nesoustředěné, neboť se nemohly dočkat „zlatého hřebu večera“, totiž noční stezky setmělou školou. A tak se šlo na to. Dvojice či jednotlivci tu procházeli, tu tryskem probíhali plyšáky a knížkami nazdobenou spojovací chodbou, která byla jen tu a tam osvětlena baterkami. Na konci byla listina, jakýsi úpis Andersenovské noci, která čekala na podpisy; naštěstí ne krví, ale jen barevnými fixy.
A pak už zbylo splnit jen poslední úkol, totiž nahnat tu rozvernou chásku do spacáků. Naštěstí už byli všichni dost ospalí, takže nikdo ani neprotestoval. O půl jedné v noci jsme se tak ocitli v úplně jiné pohádce a spolu s panem Karafiátem jsme mohli zašeptat – a spali a spali a spali… A když se probudili, bylo docela obyčejné sobotní ráno a to už do pohádkové noci nepatří.

—————

Zpět